V 70. letech se objevily dvě vědecké linie studující kulturu z evoluční perspektivy – memetika a teorie genově-kulturní koevoluce. Zatímco genově-kulturní koevoluce se dodnes těší značnému rozvoji, memetika se zdá být mrtvou vědeckou disciplínou. Proč?
Radimova studie, která se nezaměřuje ani tak na logické nepřesnosti v memetice jako na její vývoj a externí vlivy, tvrdí, že zatímco pole genově-kulturní koevoluce se zaměřillo na testování hypotéz, memetika se soustředila na rozpracovávání ontologie memu jako diskrétní jednotky selekce, kdy striktně aplikovala genocentrický přístup na kulturu a odlišovala ji od biologické zdatnosti. Memetika pak nemohla zkoumat adaptivní funkci kultury, tedy přístup, který se osvědčil v teorii genově-kulturní koevoluce.
Článek můžete nalézt na: https://www.mitpressjournals.org/doi/abs/10.1162/posc_a_00350
J. Nenadalová a D. Řezníček ve studii publikované v Religion, Brain & Behavior ukázali, že někteří účastníci experimentu s laboratorně navozenou senzorickou deprivací vnímali v laboratoři přítomnost jiné osoby. Tento pocit byl spojen především s pociťovanou nejistotou, výrazně méně pak s psychickými dispozicemi.
V mezinárodním šetření zveřejněném v Personality and Social Psychology Bulletin F. M. Saxler s E. Kundtovou Klocovou z LEVYNY a dalšími kolegy ukazují, že pandemie COVID-19 ovlivnila normativní přesvědčení mladých lidí o neplacené domácí práci; a že tento efekt je silnější v zemích s větší genderovou nerovností.
